Česká chůzeWeb pro všechny chodce

Přiznám se, že mě krátká zpráva o smrti Jožky Polešenského
velmi citelně zasáhla. Přestože jsem tohoto člověka kdysi neměl rád. Před
desítkami let mezi námi proběhla nemalá řada konfliktů, jednou jsem mu
v naprostém zoufalství ještě jako závodník na reprezentačním soustředění mlátil
hlavou o zeď.

Ze své pozice jsem tehdy neviděl jinou možnost obrany, před jeho
jednáním z pozice asistenta „repretrenéra“. Od rozdělení Československa na
2 samostatné státy jsem s ním nepromluvil. Měl jsem radost, když později „byl
hozen tak trochu přes palubu“ a měl snahu kopat do těch, kterým bezmyšlenkovitě
sloužil. Neměl jsem zájem a myslel jsem si, že ani důvod, dlouhé roky sebeméně
reagovat na Jozefův občasný úsměv a snahu o konverzaci….

A teď najednou vím, že už nikdy nebudu mít možnost reagovat
a je mi to líto. Nebudu už mít možnost říct mu, že s lety mnoho věcí
vybledlo. Že jsme byli hodně mladí – ambiciózní, sebestřední, blbí. Mrzí mě, že
mu nemohu říct ve svém stylu: „Ty vole, co bylo, bylo. Kašlem na to. Však ono
nešlo o nic až tak veledůležitého. A nakonec, celý život se zatím motáme kolem
stejné věci. Tudíž, ať chceme, nebo nechceme, máme k sobě vzájemně blíž,
než jsme byli ve své někdejší uražené ješitnosti ochotni připustit.“

Mrzí mě, že jsem Jožovi nedokázal podat ruku ještě za jeho života, že jsem nevyslechnul verzi toho, proč jednal tak, jak jednal. A že mu nemohu říct, že jsem vnímal jeho opravdový zájem o naši disciplínu, že jsem věděl, že ji má rád a vlastně jsem si jeho práce vážil! Ale zde už nemohu nic napravit, ani vrátit.

A souběžně s těmito úvahami mi hlavou probíhají jména a obličeje jedinců, s kterými mám velmi podobné vztahy a ochotu k vzájemnému pochopení, jako jsem měl s Jožkou. A uvědomuji si zároveň, jaké různé (téměř hrůzné) vztahy máme mezi sebou, na tom maličkém „pískovišti“ sportovní chůze. Jak jsme malicherní, sebestřední, blbí. Hloupí zejména
v tom, jak se nedokážeme podívat očima člověka stojícího zájmově nedaleko
nás, jak se zavíráme ve svých představách, zájmech, ambicích a cílech. Jak málo
jsme ochotni přemýšlet nad motivacemi a názory, které se zcela neshodují s těmi našimi.

Za pár dní mi bude 59 let. Přesně tolik, kolik jich osud vyměřil Jozefovi. Vím, měnit své zvyky, názory a způsoby jednání je v tomto věku nesmírně obtížné. Ale právě ve chvíli, kdy na mě (ne poprvé) dolehla konečnost lidského života, si uvědomuji, že nikdo nevíme, kolik času ještě zbývá. A jak si nesmyslnými spory, nepřejícností, závistí, lhostejností,
neochotou a sebestředností, ten prožívaný čas ničíme a znechucujeme. Jak vzájemně
ničíme a diskreditujeme svoji práci. Jak nesmyslně proti sobě intrikujeme a
pomlouváme. Jak i kvůli naprostým malichernostem a starým křivdám ubližujeme
v současnosti. A v souhrnu ničíme to, co máme rádi a co nás baví.

Sám mám s odpouštěním starých křivd problém. Tak, jako
většina z nás jsem ješitný a neumím zapomínat. Neumím se povznést nad to,
že mě kdysi někdo schválně šlápnul na nohu, nebo mně ty nohy podrazil. Chtěl
bych umět neotáčet se a říct si: „To už bylo, co se stalo, nelze odestát. Možná
ten člověk měl strach a neuměl v té chvíli najít jiné řešení, možná měl
pocit, že mu ubírám prostor, který potřebuje. Zkus, třeba i po létech se ho
optat na to, proč se choval a jednal tak, jak jednal v situacích, které mu
zazlíváš. Dej každému šanci se obhájit, pozorně poslouchej a snaž se jeho argumenty
pochopit. A i když je to pro tebe těžké, zkus zapomenout, odpustit. A hlavně,
pokus se ukončit zbytečné spory současnosti. Měj respekt a úctu k názorům oponentů.“

Nemrzí mě spory, které jsme s Jožkou měli. Ani ta ruční výměna názorů. Svá stanoviska si dodnes umím uhájit a dovedu vysvětlit, proč jsem následně roky s Jožkou nemluvil. Tak proč je mi líto, že jsem nedokázal náš spor uzavřít zavčas? Proč bych se dnes cítil daleko lépe, kdyby si Jožo náš nedořešený konflikt neodnesl na druhý břeh?

Zase se jednou cítím blbě, protože jsem nechal některým bývalým prožitkům a situacím více času a prostoru, než si zasloužily. Už dávno tyto „staré křivdy“ neměly otravovat vzduch mezi námi! Zase jsem zapomněl na věčnou pravdu: “Pokud nejde o život (o zdraví), jde o hovno“!

Takže teď vlastně mluvím k zesnulému Jožkovi, ale to, co se snažím říct, patří i některým z Vás. Mrzí mě nepochopení a zbytečné konflikty. Zejména konflikty, které nevedou k pozitivnímu řešení. Rozpory, které škodí na všechny strany. Spory, při nichž pouze obhajujeme své ego, bez ohledu na následky. Je smutné, že se nedokážeme pozastavit, podívat se na problém očima druhého, pokusit se najít styčné body, od kterých bychom se odrazili dál. Že neumíme najít (a mnohdy ani nehledáme) to, co nás spojuje a v čem bychom si mohli být vzájemně užiteční a potřební. A značnou energii místo toho věnujeme právě tomu, co nás rozděluje. Kdybychom se odrazili od společného zájmu a vzájemného pochopení, byli bychom i my spokojenější a šťastnější a asi by na tom byla lépe i ta naše sportovní disciplína.

Jožo, možná tvůj předčasný odchod částečně změnil moje myšlení a doufám, že na základě dnešní zkušenosti už nikdy nebudu cítit tíhu toho, že jsem měl v životě dost času a možností získat odstup a uzavřít nedorozumění, nebo konflikt – a přesto jsem to neudělal a nyní už ani udělat nemohu.

Chlape, snad to tam někde uslyšíš, nebo ti to jednou řeknu, až se
potkáme – a my všichni, kdo máme to štěstí, že šlapeme po této zemi a užíváme
si daru života – používejme rozum k pozitivnímu myšlení a neztrácejme čas přemýšlením nad tím, co, kdo, komu, kdy a proč? Konflikty jsou potřebné, nevyhnutelné a vždy nás někam posunují. Neměly by nás ale dlouhodobě negativně ovlivňovat! Neutíkejme od nich a řešme je – s nadhledem, pozitivně. Dokažme si vzájemně přát úspěch a respektujme názory a úhel pohledu lidí kolem nás.

Nejsme tu na věky – tak ať si tu každý den užíváme co možná nejspokojeněji.

Ivoš Piták