Česká chůzeWeb pro všechny chodce

Míla Lapka

Karel Bláha byl mým trenérem v sedmdesátých letech, kdy jsem závodil za Slavii VŠ. Náš vztah byl netradiční, to nebyl na jedné straně sportovec, hmota, která čeká, až ji trenér uhněte k výkonu a na druhé straně vševědoucí trenér, který ví, že bez olympijského vítěze nemá trénink a sportovní kariéra cenu.

Karel se mnou poctivě trénoval a závodil a jeho osobák na 20km je vlastně naší společným výsledkem. Byl to vztah založený na intelektuální diskusi, dobře rozuměl studentské duši a uměl ji správně motivovat, díky němu jsem pochopil, že musím dělat dvě kariéry, sportovní i akademickou, bohužel mi došlo až velmi pozdě, až na Akademii věd, kdy už jsem vedl velkou sekci krajinné ekologie, že byla chyba dělat je stejně intenzivně, že ta sportovní má svůj vymezený čas a ta akademická je podstatně delší…

Často jsem přemýšlel nad Karlovými příběhy a často jsem opravdu nevěděl, co je pravda a co krásné příběhy, jeho znalost japonštiny například a občas záhadné cesty do Japonska v dobách komunistů tak na týden jako překladatel nějakých papalášů, nikdy mi však neposlal odtamtud ani pohled…jeho příběhy ze závodů na sajdkárách byly podány tak, že jim věřím dodnes. Karlův zájem o sport byl široký, kromě chůze později dělal do plavání, triatlonu, pozemního hokeje, byl typem intelektuála, kterého baví o věcech psát, diskutovat inspirovat ostatní. V trenérské profesionální komunitě trochu přehlížený, ale cítil jsem, že je to to pravé období, kdy mohu růst trochu svéhlavě, ale i tak jít nahoru.

Naše cesty do Německa byly pro mne jako teenagera plné zážitků od Karlovy perfektní němčiny, přes jeho kulturní přehled a sečtělost až po ubytování v rodinách, kde jsem měl pocit, že ho každý zná… Bohužel jen s tím a nadšením se vystačit nedá a tak jsem byl později postaven před rozhodnutí přejít k profesionálnímu trenérovi panu Nezbedovi, ale to už je jiná kapitola.

Ta kapitola dospívání a okouzlení chůzí, úspěchy, společný hledáním cesty, jak na to, ta patří Mgr. Karlu Bláhovi a jsem rád, že jsem ji mohl prožít právě s ním. Mrzí mne, že jsem mu to asi nikdy dostatečně neřekl…

Čest tvojí památce Karle, Rest In Peace