Česká chůzeWeb pro všechny chodce

Mezinárodní rozhodčí Míla Lapka sepsal pro chodeckou veřejnost svoje postřehy z ME v Birminghamu přímo z místa konání

Chůze na ME 2026 Birmingham

Druhé největší a nejvýznamnější město Birmingham  ve Velké Británii, které je co do počtu obyvatel srovnatelné zhruba s Prahou, nabídlo své citlivě zrekonstruované centrum pro chodecký maraton a půlmaraton, stejně jako pro běžecký maraton mužů a žen.

Birmingham – toto město-dílna anglické průmyslové revoluce, ale i nebezpečné město z hlediska kriminality a teroristických útoků IRA, bylo zcela předěláno a rekonstrukce se povedla nejen po stránce architektury, ale i po stránce bezpečnosti a sportovního ducha mnoha tisíc diváků kolem maratonských a půlmaratonských tratí. Birmingham je velkoměsto, kde  většinu již těsně netvoří bílá rasa, což se samozřejmě projevilo i na složení  diváků.  Birmingham má i výraznou  českou stopu moderní architektury – obchodní dům Selfridges Jana Kaplického a jeho Future Systems studia.

Jak stopy zanechaly české ženy a muži na maratonských a půlmaratonských chodeckých tratích?

Výsledky a oficiální komentáře jsou přístupné na stránkách Českého atletického svazu a nutno říci, že pro  českou chůzi vyznívají pozitivně.

Albert Kukla, jehož slovenský trenér Dominik Černý byl také přímým účastníkem závodu, ovšem na maratonskou vzdálenost, šel svoje tempo,  a to se ukázalo jako správná taktika – nestále předcházel ke konci soupeře a nakonec skončil  jako dvanáctý, v čase 1:28:01, což je vynikající umístění širšího finále. To zaslouží obdiv a gratulaci i vzhledem j jeho mládí!

Podobou taktiku zvolil  Jarda Morávek na maratonské trati, zastavil svůj propad a krizi a srovnal techniku a z 23. místa  to dotáhl do top 20 v čase 3:16:36.

Ema Klimentová, začala po vzoru Albertka Kulky na 12 místě. Obrazně řečeno, všechny tratě totiž startovaly stejně v 7:30 místního času. Nakonec skončila po tlaku 2 červených karet na stále ještě skvělém 15. místě v osobním rekordu za 1:36:29.

Eliška Martínková se prvních asi 7 km pohybovala tam, kam by měla patřit, bezpečně v první top desítce. Koleno (meniskus) však nebylo ještě na tohle tempo až do konce připraveno, takže skončila na 18. místě za 1:38:41.

Alžběta Franklová, při svém prvním velkém startu mezi dospělými se nedala zastrašit a odevzdala, co mohla ve svém v sezonním maximu 1:44:47 na 28. příčce.

Výsledky však nikdy nevypovídají o celém příběhu a průběhu závodu. Protože jsem měl možnost sledovat závod přímo z trati jako rozhodčí chůze, pokusím se tento příběh alespoň naznačit, i když divák v přímém přenosu na obrazovce toho vidí daleko více a má přehled, což my jako rozhodčí chůze ani mít nesmíme, ale často necítí atmosféru závodu a nemá oční kontakt se závodníky.

Albert Kukla byl pro mne velikým a příjemným překvapením svým profesionálně zvládnutým technickým projevem, soustředěností a prakticky žádnou změnou perfektní techniky až do cíle. Tak byl právem jeden z cca  30% mužů bez jediné žluté karty. Na první pohled je znát, jakou má dobrou práci paží a jak je zkoordinovaná s jeho dlouhým krokem.

Z hlediska závodního projevu musím pochválit Jardu Morávka. Nedal se rozhodit červenými kartami někde kolem druhé hodiny trvání závodu, reagoval i na moji žlutou za kontakt, vylepšil techniku, šel soustředěně, rukama si hodně pomáhal na členité trati.

Ema Klimentová mne překvapila svým soustředěným projevem, kromě dvou úseků neměla technické potíže, ty přišly na dlažbě směrem k cílové rovince a poté na nakloněné dlažbě po jedné z mnoha zatáček na trati. Po asi 1h 40 min dostala dvě červené, tyto úseky jí zjevně neseděly. Zvolnila. Její koordinace paží a nohou a boků – tato trojčlenka zvládnuté chodecké techniky – byla na vysoké úrovni a oceňuji držení ramen a zad, které ji hodně pomáhalo. Myslím, že 12 místo bylo v jejím dosahu, ovšem chápu ten velký risk penalty zóny a raději finiš a jistotu dokončení závodu.

Eliška Martínková působila od začátku velmi soustředěně a odhodlaně. Technicky šla velmi dobře a její operace a regenerace a následný trénink a nacvičování techniky (na kterém jsem se trochu podílel) přineslo z hlediska techniky výsledek, že patřila mezi asi třetinu závodnic v celé tomto elitním evropském poli, které šly úplně čistě. A to není snadno dosažitelná věc! Na její tváři pak bylo vidět, jak moc ji koleno brzdí, ale na technice se to nijak neprojevilo, jen šla trochu sevřeněji v porovnání s počátkem z hlediska práce paží.

Alžběta Franklová šla také technicky velmi čistě a nebýt jediné žluté za kontakt, což je v sestavě šesti rozhodčích chůze dosti obvyklé, zařadila se technicky po bok Elišky.  Pěkný pružný krok, soustředěnost na trať, na vlastní síly. Bylo znát, že má z trati a soupeřek respekt, ale že má poctivě natrénováno a na svůj výkon spolehlivě dosti sil.

U všech našich reprezentantů musím ocenit odhodlání, s jakým šil na trať mezi absolutní  evropskou elitu. Žádné hroucení se do sebe, vyděšení, prudké  změny techniky, rezignace. Sluší se poděkovat jejich  osobním  trenérům a trenérkám za jejich fyzickou a technickou přípravu. Z hlediska chodecké techniky zaslouží absolutorium rozhodně Albert, Eliška a Alžběta. Emma a Jarda potřebují ještě více síly dát do bezpečného udržení kontaktu i na nevyhovujícím povrchu a náklonu tratě.

Můj pohled na průběh závodu byl velmi ovlivněn mojí pozicí na trati – polovinu času jsem byl na otočce na cca 600m a pak o pozici výše po trati na konci občerstvovací stanice. Na poměrně široké otočce bylo mnoho  traťových rozhodčích, fotografové, TV kamera na jeřábu a diváci a ke všemu se scházelo na otočku z kopce, po ní hned do kopce, takže závodníci se snažili hodně přibrzdit a pak do kopce setrvačností projít. Z tohoto hlediska to bylo na rozhodování paradoxně dobré stanoviště. Po vystřídání na konci občerstvovačky to bylo podobné.  Závodníci se polévají, pijí a nejsou ještě v plném tempu. Také náš protokol s Guillerno Sandino (ESP) s kterým jsme se střídali,  vypadá velmi podobně. To se nedá říci o ostatních rozhodčích, kde byly rozdíly veliké z hlediska pozice na trati a samozřejmě i zkušeností. A co se nepovedlo z hlediska rozhodčích vůči závodníkům byla třetí červená karta v čase 10:22 tedy na konci závodu v maratonu  pro Bence Venyercsána (HUN) a jeho pobyt v penalty zóně. Ta červená měla přijít daleko dříve, já sám jsem mu dával žlutou za kontakt relativně pozdě vhledem ke své pozici na otočce na trati, až v 9:37,  aby si byl vědom, že je v nebezpečí, na problematické dlažbě k cíli dostal první červenou již v 8:05, další v 9:04. Třetí červená jej odsunula z třetího na šesté místo.

Při prohlídce trati den před závodem jsme měli s technickými delegáty debatu, kde nám vysvětlovali, jak moc se snažili najít kompromis mezi ideální tratí  (a zde se mnohokrát zmiňovaly naše Poděbrady) a umístěním chůze a následně i maratonu v historickém cenrtu města pro diváky a pro propagaci chůze.

Trať byla velmi členitá, nebyl zde jediný rovný úsek alespoň 500m, byla i relativně kopcovitá s převýšením 11m na každý kilometr, takže maratonci absolvovali nějakých 450 výškových metrů a půlmaraton cca 225 metrů. Střídaly se různé povrchy – žulová dlažba z velkých desek, asfalt, malé žulové kostky a také hrubozrnný asfalt.  Nikdo nečekal tolik rekordů. Projevilo se, že jde o novou trať a že jsou na ni chodkyně a chodci dobře připraveni,. To potvrdil i následný maraton běhu, kde také padaly v ženské kategorii úžasné výkony a rekordy a musím zde zmínit skvělé deváté místo Terezy Hrochové. Trať maratonu měla část společnou  s chodeckým okruhem, stejný cíl,  a okruh měřil 5km.

Ukázalo se, že z hlediska PR chůze je třeba být odvážný a stavět tratě tam, kde je to atraktivní. V  tomto směru mají Poděbrady obrovskou výhodu, že splňují obojí kritéria – rychlé trati i atraktivity.

Komu trať nesedla, byly silové a tempové typy, které právě na Poděbradech jsou schopny vytěžit maximum, myslím že medailovou pozic to stálo Perseuse Karlströma, další obětí tratě,  už ne s ambicemi na medailové umístění,  se stal Christopher Linke.

Zato  Massimo Stano dal nový  nový evropský rekord 2:56:49,  drobná  Španělka María Pérez byla na poloviční trati jako doma, ustanovila čas 1:30:06., který  je nejrychlejším časem v této nové disciplíně, pokořila tím i limit pro uznání světového rekordu (1:30:30).

Mladá Sofia Fiorini, Italka, časem 3:15:11 s přehledem pokořila stanovený limit pro světový rekord, a šla sama do cíle s pětiminutovým náskokem. Tyto těžké tratě obecně prověřily schopnosti všech závodníků a postavily na hlavu mnoho opatrných zásad, jako jít stále ve skupině, nejít na čas a podobně.  Příčinou je samozřejmě nová délka trati a první velká příprava evropské špičky na tyto tratě.

Podle TP 54.1 závodní chůze máme sice od 1. 1. 2026 řadu oficiálních, standardních vzdáleností. Jen pro připomenutí:  Na krátkém oválu 3000 m a 5000 m; na standardním oválu 400 m jsou to: 5000 m, 10 000m, půlmaraton, maraton, 50 000 m a na silnici 10 km, půlmaraton, maraton, 50 km. Ovšem nejdůležitější je, co bude na MS v atletice a na OH 2028. Začíná být jasné, že se udrží půlmaraton muži a ženy, maraton se uvidí. Pokračuje docela silný trend sjednotit pro diváky dlouhé tratě podle maratonu a půlmaratonu. To by mohlo  zařazení chodeckého maratonu jednotlivců na program OH podpořit. Chůze by si to po dosti nepromyšlených  změnách z 50 km na 35km ano a pak 35 km ne, maratonských štafet  a nyní tedy půlmaraton místo 20 km, nehledě na novinky v rozhodování s Penalty zónou, konečně zasloužila a je pro její existenci na OH nutné udržet tyto vzdálenosti alespoň pod dobu několika olympijských cyklů.

Ovšem jsou tu i silné protiargumenty, stejné jako při vyřazení 50km z programu OH – kolikrát do roka se dá takový závod absolvovat, na jakých závodech a nakolik je to atraktivní pro diváky. Z tohoto důvodu proběhly všechny starty v Birminghamu najednou. To způsobilo podle mého zmatek z pohledu diváka, nevěděl,  kde je vedoucí skupina jakého závodu, byly totiž hned čtyři najednou a promíchané. Když už byla trať postavena, mohl se rozdělit strat  maraton a půlmaraton, klidně muži i ženy dohromady. Z hlediska ekonomických a organizačních nákladů na stavbu tratě a uzavírku silnic v centru města bylo nereálné upořádat dva chodecké závody, třeba na počátku a na konci ME a tak zvýšit počet účastníků.  Prioritou bylo zviditelnit chůzi, což se pořadatelům povedlo.

V této souvislosti je zajímavé, jak hodnotit umístění v jednotlivých disciplínách. Je 12 místo Alberta srovnatelné s 12 místem ve finále běhu nebo oštěpu? Samozřejmě, ideální je,  kdyby to vyšlo nastejno, i podle rankingu a nevím ještě jakých kritérií. Podle mého to ale úplně srovnatelné není. Výkony na půlmaratonu a maratonu jsou nepředvídatelné a je zde více proměnných.  Není zde standardní kruh nebo dráha nebo rozběhová dráha, i když i ty mají různý povrch a tím pádem tvrdost.  Profil tratě nahrává nebo znevýhodňuje určité typy závodníků, stejně jako počasí, vítr (to platí  i na stadionu) umístění občerstvovačky, složení pití. Domnívám se, že umístění v první dvacítce na těchto  tratích mimo dráhu je již velký výkon, zvláště  když padly dva světové a jeden evropský rekord. Tím nechci v žádném případě říci, že výkony na dráze a technické disciplíny v poli jsou méně hodnotné, jen se podle mého nedají úplně porovnávat.

Jsem moc rád, že česká chůze byla tentokrát vidět vedle jasné dominance Španělska a Itálie.

Míla Lapka